Internet
Vizualizace internetu z dat projektu Opte (15. leden 2005)
Internet (z angl. interconnected networks – propojené sítě; hovorově: net, síť) je veřejně dostupný celosvětový systém vzájemně propojených počítačových sítí, které přenášejí data pomocí přepínání paketových dat s použitím standardizovaného Internetového Protokolu (IP) a mnoha dalších protokolů. Sestává z tisíců menších komerčních, nekomerčních, akademických, soukromých, vládních a vojenských počítačových sítí. Slouží jako přenosové médium pro různé informace a služby. elektronická pošta, chat a zejména systém vzájemně propojených hypertextových dokumentů (webstránek) a webových aplikací nazývaných World Wide Web (WWW). Internet nemá jednotnou centralizovanou správu implementaci technologií ani zásad přístupu a používání. Každá síť, která je jeho součástí, si stanovuje své vlastní zásady. Společné definice dvou hlavních pilířů internetu: prostoru internetového protokolu adres (IP adresa) a systému názvů domén (DNS) jsou řízeny Internetovou společností pro přidělování názvů a čísel (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers - ICANN). Technická podpora a standardizace základních protokolů je v náplni činnosti Pracovní skupiny pro internetové inženýrství (Internet Engineering Task Force - IETF).
Dnešní internet
Kromě komplexních fyzických spojení, která tvoří strukturu internetu, existuje internet také díky multilaterálním dohodám (např. „peeringovým dohodám – dohoda o vzájemné výměně internetového provozu“) a technickým specifikacím nebo protokolům, které určují, jakým způsobem se mají vyměňovat data po síti.
Na rozdíl od starších komunikačních systémů byl balíček internetových protokolů záměrně navržen agnosticky s ohledem na fyzické médium, na kterém je provozován. Jakákoli komunikační síť, pevná nebo bezdrátová, která je schopna přenášet obousměrně digitální údaje může přenášet internetový provoz. Proto lze internetové pakety přenášet pevnými sítěmi jako měděný drát, koaxiální kabel a optický kabel i bezdrátové sítě jako Wi-Fi. Všechny tyto sítě sdílející stejnou sadu protokolů vyšší úrovně tvoří internet.
Internetové protokoly pocházejí z diskusí v rámci Internet Engineering Task Force (IETF) a jejích pracovních skupin, které jsou otevřeny veřejným příspěvkům a jejich revizím. Tyto komise produkují dokumenty známé jako Request for comments (RFC). Některé RFC povyšuje Internet Architecture Board (IAB) na internetový standard.
Mezi nejpoužívanější internetové protokoly v balíčku internetových protokolů patří IP, TCP, UDP, DNS, PPP, SLIP, ICMP, POP3, IMAP, SMTP, HTTP, HTTPS, SSH, Telnet, FTP, LDAP, SSL a TLS.
Služby, které tyto protokoly využívají jsou e-mail, Usenet newsgroups, World Wide Web, Gopher, session access, WAIS, finger, IRC, MUDy a MUSHe. Nejpoužívanější z nich jsou e-mail a World Wide Web s mnoha dalšími službami, které jsou na nich založeny, jako mailing dopisy, blogy a podcasty. Internet umožňuje poskytování služeb v reálném čase jako telefonování, internetové rádio a internetové (televizní) vysílání, které jsou takto přístupné kdekoli na světě.
Některé jiné populární internetové služby nevznikly tímto způsobem, ale byly původně založeny na proprietárních systémech. Mezi ně patří IRC, ICQ, AIM a Gnutella.
Bylo provedeno mnoho analýz internetu a jeho struktury. Bylo například zjištěno, že routovací IP struktura internetu a hypertextové linky World Wide Webu jsou příklady bezškálových sítí.
Podobně jako se poskytovatelé internetu připojují přes internet exchange pointy (např. SIX – Czech Internet eXchange) se výzkumné sítě zvyknou připojovat do velkých podsítí jako jsou:
GEANT,
Internet2,
Little GLORIAD.
Tyto jsou zase postaveny kolem relativně malých sítí.
Aktuální a potenciální problémy
Internet přinesl kromě výhod i některé problémy a negativa. Některé z nich získaly velkou publicitu.
Patří mezi ně zejména:
zneužívání dětí související s dětskou pornografií
porušování autorských práv
šíření počítačových virů
útoky na zabezpečení počítačů
zastaralá technologie
Cenzura
V demokratických společnostech dosáhl Internet nového významu jako politický nástroj. Prezidentská kampaň Howarda Deana v roce 2004 ve Spojených státech se stala známou prostřednictvím toho, jak dokázala zajistit sponzorské příspěvky přes Internet.
Některé vlády, například na Kubě, v Íránu, KLDR, Myanmaru, Číně, případně Saúdské Arábii, omezují, k čemu na Internetu mohou lidé v jejich zemích přistupovat. Jde zejména o omezení přístupu k politickému a náboženskému obsahu. Toho dosahují prostřednictvím filtrování domén a obsahu, takže není jednoduše dostupný bez přepracovaných postupů.
V Norsku, Dánsku, Finsku[1] a Švédsku se hlavní internetoví poskytovatelé dohodli na omezení stránek určených policií. Přestože seznam zakázaných URL by měl obsahovat pouze adresy známých stránek s dětskou pornografií, obsah seznamu je utajen.
Množství zemí, včetně
Spojených států, sice právně označilo držení nebo distribuci určitých materiálů, jako například dětské pornografie za ilegální, ale nepoužívají filtrovací software.
Existuje spousta svobodného a komerčního softwaru, pomocí kterého si může uživatel vybrat blokování nepříjemných stránek, samostatných počítačů nebo celých sítí, například k omezení přístupu dětí k pornografii nebo k násilnému obsahu.
Přístup k internetu
Běžným způsobem přístupu je vytáčené spojení (tzv. dial-up přes klasickou pevnou telefonní linku), který je nejpomalejší. Další je přes telefonní ISDN linku, je asi dvakrát rychlejší, ale v dnešní době je vytlačován telefonními linkami DSL. Další způsoby jsou širokopásmový (broadband) přístup koaxiálním kabelem pomocí rozvodů kabelové televize, nebo optickým kabelem (tzv. FTTH) a přístup přes satelit. Existuje také přístup na internet přes síť elektrické rozvodné sítě 220V, který je vhodný pro bytové domy. Modemy s touto technologií pracují do vzdálenosti až 200 m (přenosová rychlost do 200 Mbps) a existují tzn. přemosťovací články na propojení dvou fází, to znamená že můžete připojit i souseda, který bydlí ve vedlejší bráně v bloku. Zatím však je technologie vhodná jen pro rozvody uvnitř bytového domu. Evropská unie financuje výzkumně – vývojový projekt na podporu tohoto způsobu propojení na internet PowerNet.
Veřejná místa, kde lze používat internet jsou internetové kavárny a ve světě běžně také knihovny. Přístupové body bývají i na veřejných místech - čekárnách letišť, v některých vlacích, na náměstích větších měst.
Wi-Fi poskytuje bezdrátový přístup k počítačovým sítím a tudíž lze použít i pro přístup k samotnému internetu. Hotspoty, které takový přístup umožňují se vyskytují na veřejných místech a je třeba mít vlastní zařízení s Wi-Fi kartou. Tyto služby mohou být zdarma pro každého, pouze pro zákazníky nebo zpoplatněny. Hotspot není omezen uzavřeným prostorem. Existují celé campusy a parky, dokonce celé čtvrtě s přístupem.
V USA byl v roce 2004 schválen širokopásmový přístup s využitím silových vedení navzdory ostrým protestům z komunity amatérského rádia. Problém modulace nadzemního vysokonapěťového vedení spočívá v tom, že celá linka se chová jako obrovská anténa a zcela blokuje dlouhovlnné rádiové frekvence používané amatéry, námořníky a jinými.
Země, kde je internet komoditou používanou většinou občanů jsou Island, Švédsko, Austrálie, Dánsko, Spojené státy, Kanada, Spojené království, Nizozemsko, Japonsko, Korejská republika a Norsko. V poslední dekádě 20. století rapidně vzrostl počet uživatelů internetu, přestože se tento vývoj po roce 2000 o něco zpomalil. Fáze rychlého růstu v průmyslových zemích končí s tím, že se tyto technologie nasazují běžně, ale růst pokračuje v Africe, latinské Americe, Karibiku, na středním východě i na Slovensku.
Přístup k internetu je nerovnoměrně rozdělen mezi nízko a vysokorychlostní připojení. ADSL a jiné širokopásmové technologie jsou vzácné nebo neexistující ve většině rozvojových zemí a také ve vyspělých zemích mohou jejich penetraci omezit vysoké náklady a průměrný výkon (většina zemí východní Evropy a Spojené státy), zatímco nízké ceny a vysoký výkon lákají velké množství zákazníků ( Skandinávie, Francie). I v rámci jedné země mohou existovat rozdíly mezi většími městy (které mají často více poskytovatelů širokopásmového přístupu) a ostatními oblastmi (kde často není širokopásmový přístup).
Šíření dostupnosti internetu je způsob, jak přemostit tzv. digitální bariéru (angl. digital divide).
