Granit

Vzorek specializovaného granitu S-typu z oblasti sedla Súľova ve Volovských vrších.

Název pochází z latinského slova grannum, což znamená zrno, tedy termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použil A. Cesalpinus v roce 1596.

Hlavní minerály křemen, plagioklas, ortoklas, biotit, muskovit

Akcesorie titanit, zirkon, monazit, magnetit, turmalín, apatit

Vlastnosti

Textura - zrnitá

Barva - bílá, šedá, narůžovělá

Hustota 2,60 – 2,85[1] kg/dm3

Původ a vznik

Granit je hlubinná vyvřelá hornina. Je jím tvořena větší část kontinentální kůry, tloušťka granitové vrstvy je od 1,5 do 50 km. Způsob výstupu a umístění velkých objemů granitu do vrchních částí kontinentální kůry je dodnes předmětem diskusí geologů. Procesy vzniku granitoidního magmatu, které probíhají ve velkých hloubkách, nelze sledovat, v důsledku extrémních teplotně-tlakových podmínek, jakož i faktoru doby jejich tuhnutí, které může trvat miliony let. Obecně se usuzuje, že granitoidní magma tuhne v hloubkách kolem 10 – 20 km, příliš hluboko na to, aby byly tyto procesy přístupné pozorováním vědců. Mezi odborníky dlouho probíhal spor, zda granitoidy vznikají štěpením bazického magmatu z hlubších částí kůry a pláště, nebo na jejich vznik má vliv i extrémní metamorfóza a anatexie, při které dochází až k tavení stávajících granulitů, případně amfibolitů a rulí. Významným faktem je i to, že chemické složení žul a na povrchu nejčastějších hornin – jílů, drobů, fylitů, svorů a rulí je téměř totožné. Při laboratorních pokusech bylo prokázáno, že při teplotě 650 – 800 °C a tlaku oklolo 200 MPa, se začínají tavit a měnit na horninu podobnou žule. Přechodnou horninou v této řadě jsou migmatity.
Granit nebo žula je felzická hlubinná vyvřelá hornina, jejímiž podstatnými minerálními součástmi jsou draselný živec, plagioklas, křemen a biotit. Souhrnný název pro granit a jemu podobné horniny (granodiorit a křemitý diorit) je granitoid. Granitoidy od sebe nelze bez znalosti minerálního složení pouhým okem přesně odlišit.